Stezka Krušnohorských pověstí

Na hoře Plešivec (1028 m.n.m.) najdete naučnou stezku - Krušnohorské pověsti. Stezka krušnohorských pověstí má délku cca. 1 km a zabere cca. 30 minut. Na stezce najdete 9 zastavení (vyřazená dřevěné sochy) + altánek a nádhernou vyhlídku na Krušné hory.

Cestou potkáte devět postav ze dřeva (dávných a tajemných obyvatel Krušných hor): 1. PERKMON (permoník - strážce dolů a bohatství Krušných hor), 2. MARCEBILA (vládkyně Krušných hor), 3. OHNIVEC (vládl ohni - pomáhal přežít v krušných podmínkách Krušných hor a dolů), 4. ŠRAKAKAL (ochránce příbytků, stavení, rodin a dětí), 5. LOUPEŽNÍCI (nejznámější loupežnické duo v Krušnohoří byl Ras Hanes a Saský Kuvert), 6. HEJKAL (lesní démon co děsí nejen pocestné), 7. STROMOVÉ ŽENY (mýtické víly z abertamských lesů), 8. RYTÍŘ (popravený Černý rytíř z Hroznětína, který se pořád toulá skrz Krušné hory), 9. ČERT (Krušné hory jsou sídlem čertů/ďáblů, kteří zde žijí v jeskyních a opuštěných dolech).

Vyhlídka Švýcárna - je úžasná vyhlídka ze skal Krušných hor na nádherná panoramata nejen Krušnohoří a Miriquidi.

Marcebila

Vládkyně Krušných hor

Dle jednoho vyprávění byla Marzebilla dcerou zámeckého pána z Vlčího vrchu poblíž Přísečnice. Jelikož byla překrásná, ucházelo se o ni mnoho mladých rytířů z okolí i z dalekých krajů, avšak bez úspěchu, neboť ona svou lásku přislíbila rytíři z hradu Suniperk, dnes Výsluní. Otec vystrojil velkolepou svatbu. Také rytíř z Hausberku, jeden z odmítnutých ctitelů, se na ní dostavil, ale myslel na pomstu. Příležitost k činu mu dal turnaj, uspořádaný na počest novomanželů. Rytířská hra se obrátila v krvavý boj a skončila smrtí rytíře z Výsluní. Nešťastná nevěsta svolala hroznou kletbu na vražedníka svého štěstí.

Dle jiného vyprávění stál mezi Suniperkem a Jelení horou zámek, jehož pán posílal svou dceru do kláštera. Ona se však zamilovala do rytíře, utekla s ním a zemřela v bídě.

A tak či jinak, od té doby chodí nešťastná vdova v místech, kde zažila radostné a slunné dny jako duch Krušných hor se srdcem v rukách. Dobrým lidem z nesnází pomáhá a zlým po zlém oplácí. Když se někdo k lidem či lesu špatně chová, vystoupí z mlhy a nechá ho zabloudit do močálů a bažin. Slušným lidem naopak ukáže místa v lesích s hojností malin, borůvek nebo hub.

Ohnivec

Vládl ohni v Krušných hor

Ohnivce lze těžko poznat, po Krušnohoří se jednou prochází jako obr s pochodní, jindy jako lesní skřítek s hořícími vlasy a někdy jako divoká zvěř.

Ohnivec, ač si rád liboval v plamenech, vždy dával pozor, aby si neublížil, v žádné povídce není ani zmínka o tom, že by kdy něco podpálil. Spíše byl dobrým pomocníkem, v zimách zahříval zatoulané pocestné, tu pomohl kováři při zpracování železa nebo rozdělal oheň v pecích na chleba. Dnes již Ohnivce jen tak nespatříte, ale existuje názor, že když na obloze uvidíte obzvlášť rudě plamenité červánky, prochází se někde blízko.

Někteří jazykové tvrdí, že jeden zdejší havíř kdesi v lese u skal na Ohnivci narazil, ale nepoznal jej. A proto vzal svůj měch s vodou a chtěl jeho plameny uhasit. Ohnivec však hbitě uhnul a voda skončila na rozpálené skále, kde právě Ohnivec seděl. Ta pak s velikým praskotem pukla. Všímavý horník uviděl rozpraskanou skálu a začal tímto způsobem lámat skály při své práci. Tomuto způsobu se říkalo krušení a snad i odtud pramení název místních hor – Krušné.

Loupežníci

Loupežníci - Ras Hanes a Saský Kuvert

Loupežníky poznáte už na sto honů. Statní fousatí chlapi s bambitkou za pasem, schováni v nepřehledných zákoutích lesů, čekaje na další lup.

K těm nejznámějším v našem kraji patřili dva kamarádi Ras Hanes a Saský Kuvert. Neloupili spolu, ale od počátku. Jednou takhle ten vyšší tasil bambitku na pocestného, ze kterého se ovšem vyklubal také loupežník. Slovo dalo slovo a v lesích nad Jáchymovem začali loupit spolu.

Za nedlouho se stali postrachem všech cestujících kupců a né jeden regiment povolaných vojáků si s nimi nedokázal poradit. Až se jednou doneslo k samotnému králi, že zdejší kraj sužuje tato loupežnická dvojka a tak na ně povolal celé vojsko. Až teprve celé vojsko lapky přemohlo. Na Šibeničním vrchu u Horního Slavkova je pak po spravedlivém soudu potrestali.

Čerti

Žijí v jeskyních a opuštěných dolech

Jeden starý příběh vypráví o lakomém statkáři Flaschnerovi z Hroznětína. Byl velmi zámožný, ale i tak mu to bylo málo. A tak jednoho dne upsal svou duši ďáblu. Od té doby krávy dojily jako žádné jiné, ovce rostly vlnou, že je lakota nestíhal stříhat a slepice nesly vajec, že ani nevylézaly z kurníku. A ten držgrešle bohatl tak, až mu truhlice nestačily.

Jednoho dne, právě lakota přepočítával své jmění, se před ním opět zjevil čert, a že půjde do pekla. Statkářovi se rozklepala kolena a v posledním ještě čerta umluvil, že prý poslední vůli musí sepsat. Čert svolil a statkář se rozběhl do tamního kostela a schoval se za oltář. Čert, který jak známo, do kostela nemůže, v rozčílení jediným mohutným dupnutím kopyta nechal na místě jeho statku vyrůst velkou skálu, pod kterou schoval celé jeho bohatství. Ze statkáře se tak stal největší chudák v širém okolí a to jediné co po něm zbylo je právě Flaschnerova skála. Inu s čerty nejsou žerty.

A ještě jedna pověst se dochovala do dnešních dob. V obci Obora, když stavěli kostel, který měl být nejkrásnější v celém Egerlandu, prý samotný čert prováděl samé všelijaké zlomyslnosti, aby stavbu vesničané nedokončili. Mařil výstavbu například předčasným tuhnutí malty. Můžeme se domnívat, že se jednalo o kostel sv. Linharta.

Perkmon

Permoník - strážce dolů a bohatství Krušných hor

Nejznámější ze všech krušnohorských skřítků. Nevysocí stařečkové s vousy až k opasku, s velkou hrudí a poměrně krátkými nohami většinou v havířském oblečení s lucernou a ostatní výzbrojí nám tu v okolí zanechali všelijaké jámy, rokle, jeskyně, ale i sopky, které s oblibou zakládali.

První tajemné příběhy o nich vyprávěli již ve středověku horníci, kterým buď pomáhali najít nové žíly zlata a stříbra nebo je trestali za neuctivost a zpupnou posměvačnost i proto jim zdejší horníci leckdy kladli i obětiny.

Naposledy byli spatřeni havíři nedaleko Božího Daru.

Šrakakal

Ochránce příbytků, stavení, rodin a dětí

Šrakakal byl malý domácí krušnohorský šotek s rozcuchanými vlasy, kterému z kapsy koukal hřeben a stále s sebou nosil velkou knihu, kterou nikdo z lidí nikdy nečetl. Obýval všechny domy a stavení, ve kterých se žilo v klidu a zbožně. Místním hospodářům nejraději pomáhal tím, že hlídal jejich malé děti, se kterými skotačil a přestože sám věčně rozcuchaný je neustále česal a bavil je různými šprýmy.

Když se však v domě objevili rozmíšky, nebo když se začalo klít, začal se bát a mstít. Odvázal krávy ve stájích, rozbil nádobí, rozházel jídlo a krmení, všem ve spánku zacuchal vlasy a každého praštil knihou přes hlavu. Poté navždy z domu zmizel.

Traduje se jedna historka z Jáchymova, kde se ztratil malý klouček. Celý Jáchymov byl tenkrát na nohou a po několik dní jej všude hledali. Nakonec ho našli s úsměvem od ucha k uchu na seníku právě se Šrakalem.

Hejkal

Lesní démon co děsí nejen pocestné

Hejkal krušnohorský je lesní démon (divý muž) a často se pohybuje okolo Plešivce. Hejkáním s radostí straší pocestné a odvádí je od správné cesty nebo stezky. Zvláště nebezpečné je hejkalovo volání (hejkání-hýkání) opětovat. To se stalo i osudným i Františkovi Krásnému z Karlových Varů. Tak dlouho provokoval místního hejkala hýkáním, až se hejkal naštval a skočil Františkovi na záda a hnal ho po lesích krušných hor až do úplného vysílení.

Také pověst říká, že dívky nemají chodit samotné do lesa, protože hejkalové si berou za ženu dívku, kterou si lapí. Pokud dívka uteče, hejkal z pomsty roztrhá i jejich společné dítě.

Místním hejkalům se raději vyhněte a případně před nimi chrání přezutí, obrácení kapes nebo krajíc chleba. I přes svou špatnou pověst, když se hejkal ocitne v nouzi a dostane se mu pomoci, rád se odmění a daruje vám nějakou netradiční odměnu.

Stromové ženy

Mýtické víly z abertamských lesů

I tyto víly se toulaly po zdejších lesích a mýtinách, a vedly celkem bezstarostný až lehkomyslný život. Někdy jen tak divoce tančily po lese a někdy připravovaly pocestným různé veselé či neveselé nástrahy.

Existuje zmínka o dvou stromových žínkách, které si oblíbily abertamské lesy. Byla to prý celkem veselá dvojka, jejich nejoblíbenější zábavou bylo děsit a strašit hlučné houbaře.

Nejen, že je odváděly od velkých nalezišť hub, ale do mechu nastražily lebku a houbaře tak k smrti děsily. Ti strachy upustili své košíky a pelášili někam do lesa, kde většinou zabloudili. Ovšem hodným a k lesu šetrným lidem oplácely stejnou mincí. Ukázaly jim v případě nesnází cestu z lesa ven nebo místa, kde rostlo hodně hub.

Rytíř

Popravený Černý rytíř z Hroznětína

V dávných dobách nedaleko Velkého Rybníka, přímo v Ruprechtově, stávala tvrz, kterou obýval rytíř se svojí čeládkou. Rytíř se mu, ale říkalo spíše jen proto, že byl oděn do kovového brnění a nosil meč. Nikdo mu tak neřekl jinak, než Černý rytíř nebo Rytíř Strašlivý.

V kraji jen loupil, přepadával a budil hrůzu. Nabyté jmění hromadil ve svých skrýších a na úkor všech stále bohatl. Ale jak se říká, na každého jednou dojde. Tepelský klášter, kterému zboží z Hroznětína patřilo, povolal vojsko, tvrz byla dobyta a rytíř popraven.

Avšak jeho duše se dodnes toulá krušnohorskými lesy v podobě černého psa a vypráví se, že kdo se psa nelekne, dá mu najíst a vezme jej za svého, rytíře tím osvobodí a ten mu za odměnu ukáže, kde své poklady skrývá.